Acta est fabula - 17. Q jako Quo vadis

Ode dne, kdy jsem se vrátil, uplynuly asi tři týdny. Už ani nevím, pomalu jsem přestal ty dny počítat, protože se nekonečně vlekly. Splývaly. Rána jsou stále stejná. Stejně stereotypní.
Dříve jsem denně sledoval noviny, zda z nich nevyčtu nějaké novinky o Harrym. A taky, aby ne, vždyť pan velectěný Harry Potter je vyvolený chlapec předurčený k nastolení klidu na zemi. O něm, aby tam nebyla aspoň minimální zmínka, to by byl smrtelný hřích, to by bylo přímo rouhání se. Harry zázračný Potter je přeci jedna z nejdůležitějších persón v kouzelnickém světě. A až do smrti bude.

Pán zla mě pověřil, abych se nenápadně vetřel do jeho přízně a prosil o odpuštění a pomoc, přičemž abych ho nenápadně vlákal do pasti a přivedl ho Temnému pánovi přímo před jeho šavlozubý úsměv..
Opravdu si myslí, že je Harry takový hlupák?
Ale já ho nemůžu neuposlechnout. Byl to příkaz a Pánovi nemohu odporovat, ani mu nemohu nijak radit. Musím se toho úkolu zhostit. Po Malfoyovsku, jak nezapomněl podotknout. Nevím úplně, zda tím nenaznačil, že pokud kvůli tomu skončím znovu v Azkabanu, bude o dalšího šikovného smrtijeda postaráno. Azkaban, to už je vlastně takový rodinný podnik.

Včera si Snape ode mě vzal několik kapek krve do lektvaru pro Temného pána. Sám se dodneška divím, jak jsem ho mohl obelstít. To se málokomu kdy povede. Vždy to dovedl jen Snape a tomu já se přeci nemohu v nitrozpytu a nitrobraně nikdy rovnat. Pořád mi to nejde do hlavy. Že bych sám sebe tak podcenil? Proč mi nějaký tichý hlásek v hlavě říká, že je v tom něco víc?


***


Taky by mohli vyměnit ty figuríny ve vitríně za ty staré. Ani mudlům opravdu není podezřelé, že v obchodě s oblečením, který je zavřený od druhé světové války se najednou před několika lety změnilo obsazení figurín. Mudlové nejsou tak naivní. Copak by v normálním světě měnil někdo ve vitrínách figuríny, když je obchod zavřený přes padesát let?
Dostal jsem hlášení, že je Harry U Svatého Munga. Zřejmě byl nucen podrobit se nějakým testům nebo třeba je to rutinní záležitost. U bystrozorů člověk nikdy neví.
Stojím tu za rohem už asi hodinu a on ještě nevyšel. Co tam proboha tak dlouho dělá?
Aspoň, že mi Snape dal s sebou ten Mnoholičný lektvar. Až Harry vyjde, musím s ním mluvit.
Ale bude mě poslouchat?
Jako Draca Malfoye určitě ne, ale pokud se proměním v nějakého neznámého mudlu, určitě se nade mnou slituje, s tím svým nebelvírským samaritánstvím.
Tahle stará továrna už asi taky k ničemu neslouží. Zřejmě je tahle mudlovská čtvrť neobydlená. Ale asi musím působit dost podezřele, když tu tak stojím nehybně u její zdi…
Mám opravdu divný pocit. Něco mi říká, že se v ovzduší hýbe něco neidentifikovatelného. Nebo spíše identifikovatelného, specifikoval bych to slovem podraz.

„Křach!

Prudce se otočím. Něco za mnou se děje.

Postupuji podél zdi. Za druhou stranou téhle zdi je až příliš podezřele velké místo k uskutečnění nějakých nekalých věcí. Je tam zbořeniště s odpadem.
Instinktivně zajedu rukou do kapsy pro hůlku. Pomalu se plížím podél zdi. Dva metry, metr a budu u cíle…přesně na rozhraní dvou zdí, na rohu.
Už jenom půl metru. Zhluboka se nadechuji. Naskakuje mi husí kůže. Sakra proč! Proč mám tam blbý pocit? Co tam najdu?
Dvacet centimetrů. Sevře se mi hrdlo, slyším jemné tiché krůčky, blíží se to, našli mě bystrozorové? Nebo mě sledují smrtijedi? Cítím to, něco není v pořádku, stojím tam jako zmražený. Slyším, že se to blíží ke mně, ale nejsem schopný se poohnout byť jen o píď, a pak se to stane - najednou přede mě něco skočí. Je konec!

Polekám se a mírně křiknu. Hledím tomu do očí!

Pitomá kočka!
Sakra. Mě poleká pitomá kočka! Draco, vzpamatuj se. Nikdo o tobě tady neví. Jsi tu sám.
Nahlédnu za roh a vidím převrácenou popelnici. Kočka převrátila popelnici. To byl ten strašný zvuk. A já už si myslel, kdo ví, co se nemůže stát.
Začínám být paranoidní.
Ach Harry!

No Harry!
Je tam.
Místo, abych hlídal Harryho, lezu tady za nějakou opelichanou kočkou. Namísto toho už mi Harry pomalu uniká.
Rychle do sebe obrátím ampulku s lektvarem.
Cítím, jak se mi tělem rozlévá něco horkého. Ruce se mi nafukují a zase znovu smrsknou. Místo mých rukou teď hledím na útlé snědé ručky, dokonce bych řekl, že jsou až dívčí. Proboha, koho to do toho lektvaru nakrouhal?
V obličeji mi začíná bublat kůže. Cítím, jak se všechny mé proporce mění. Celé mé tělo se snižuje a hubne. Vlasy, které mi už tak sahají po ramena, se protahují a tmavnou.
Černá? Protahují se a nepřestávají.
Takže Snape ze mě chce udělat super krásnou kočku, aby se na mě Harry chytil? Jak je naivní. Harrymu se líbím já! Ne nějaká pitomá nána s vlasy až po pas.
Sakra, chtěl bych se ale vidět.
A co mám jako dělat teď? V černých kalhotách a černé košili? Jak je to kouzlo?
Rozvzpomněl jsem se a mávnul hůlkou. Místo černého odění, v němž jsem sem dorazil, jsem se najednou ocitl v poloprůhledných bílých šatech. A v botách na podpatku. No má úcta.
Harry už je skoro za humny a já mám v tomhle za ním utíkat? Zlomím si nohu!
Co by Malfoy nezvládl!

„Pane,“ křiknu a z hrdla se ozve hlas, který je mi naprosto cizí. Zní až příliš tence a na můj vkus až příliš něžně. Nic se neděje. Harry, který už je pěkný kus přede mnou a zřejmě naštěstí nemá v úmyslu se někam přemisťovat, mě neslyší.
„Pane, stůjte, prosím vás, pane!“ Zakřičím hlasitěji.
Stále nic.
„Pane!“ Můžu si už téměř vyřvat hlasivky. Tohle Snapeovi nedaruju.
Tentokrát to zabere. Harry, můj sladký Harry se na mě otočí. Zastaví se.
Snažím se utíkat, ale místo toho si spíš připadám, jako bych měl místo noh dva trolí kyje.
Během chvilky jej doběhnu.
Mlčky na mě hledí. Posléze nadzdvihne obočí a mírně se usměje. Sjede mě pohledem od hlavy až k patě a úsměv ještě více rozšíří.
Co to má znamenat, Pottere? Proč si mě tak prohlížíš? Neříkej, že se ti ta ženská líbí, to bys mě nakrknul!
„Přejete si, slečno?“ Dá ruce do kapes.
„Promiňte, že vás takhle stavím. Ale…kterého je dneska?“ Opravdu úchvatné, Draco. Lepší dotaz tě nemohl napadnout? Jak geniální, přímo hodné tvého jména. Pomyslím si ironicky. Já jsem fakt pitomec. Měl jsem si dřív promyslet, co mu vlastně řeknu, co po něm budu chtít.
Znovu zdvihne obočí.
„Cože?“ Zeptá se nechápavě.
„T-totiž…“ mám nápad. Přece jenom to můžu ještě obrátit ve svůj prospěch. „Kolikátého je dnes…co je za rok? A kde…kde to jsem?“
„Vy nevíte, kde to jste?“ otáže se. Ano, já si vždycky myslel, že ti to zrovna nepálí, Harry, ale téhle cuchtě to zrovna taky předvádět nemusíš. Já stále věřím, že v tobě něco je. Jinak bys mě tak zatraceně nepřitahoval! Do háje! V tomhle ženském těle je vzrušení snad ještě intenzivnější.
Povzdechnu. Sklopím oči. Kdo ví, jakou mají barvu. „Totiž, já…ani nevím, kdo jsem…“
„Jak je to možné?“
„Já, já nevím. Nepamatuji se…“
Harry se starostlivě zamračí a jednou rukou si zajede do vlasů. „Nepamatujete si nic?“
„Ne.“
„V tom případě…pojďte se mnou, prosím. Měli bychom to asi nahlásit úřadům.“
„Ne, to ne!“ zpanikařím.
„Proč ne?“
„Já, já nevím, pane…“
„Harry…“
„…nevím, pane Harry…“
„Jenom Harry,“ usměje se.
„Dobře. Tak já nevím, jenom Harry,“ usměju se taky a on…co to má být..pookřeje? No tak na to rychle zapomeň, Pottere! Musím si zapamatovat, že až se vrátím, musím vynadat Snapeovi nebo ještě lépe, musím ho zaškrtit! „Něco mi říká, že bych neměl-la chodit na žádná veřejná místa. Jako… jako by něco hledalo. To zelené světlo…“
„Zelené světlo?“ Harrymu zřejmě ihned došlo, co jsem tím chtěl naznačit.
„Vy jste…no…mudla nejste, jak se zdá.“
„Sice nevím, co to slovo znamená, ale něco mi říká, že ne,“ mávnu rádoby rukou a koš na rohu ulice se převrátí.
Já měl jít na hodiny herectví. Vlastně bych ani nemusel. Angažmá bych přímo dostal v nejbližším divadle.
Harry se šokovaně ohlédne. „Takže zřejmě ne.“
Sakra, nezdržuj, hlupáku, já s tebou potřebuju mluvit, ale nemám na to celý den. Za hodinu budu zase starý Draco Malfoy, tak se pořád blbě neptej a vezmi mě k sobě domů. Hlavně mě neber na ústředí bystrozorů. To bys tomu nasadil korunku.
„Podejte mi ruku.“
Ochotně mu ji podám.
„Teď se nelekněte, trošku to s vámi škubne,“ oznámí mi a hned na to se oba dva objevíme v nějaké prostorné místnosti.
Je celá v okrových barvách. Okno je zatažené nachovými závěsy a před nimi stojí stůl z lýkového dřeva. Po straně jsou dvě knihovničky a police s nějakými předměty. Takže tohle je tvé obydlí, můj drahý? No vida. Máš docela dobrý vkus, ale k Malfoy Manor to má hodně daleko. Sice máš dobrý vkus, ale ne až tak vytříbený a máš tu celkem bezcenné věci. Nebelvír se zkrátka nezapře.
„Kde to jsme?“ Uvědomil jsem si, že moc dlouho zírám kolem a měl bych spíše vyslovit tuhle typicky zvědavou otázku.
„U mě doma. Posaďte se. Dáte si kávu?“ Jako správný hostitel mi nabídl něco na požití, protože jsem zřejmě vypadal-a dost podvyživeně.
„Ne, děkuji, já kávu nepiju, kofein nepřispívá mé smetanové pleti. Spíše čaj, pokud bych mohla.“
Harry se chvíli zarazí. Řekl jsem něco špatně? A sakra. Sklouznu očima na ruce. Moje pleť zdaleka není smetanová.
„Co se děje?“ hraju naivku.
„Smetanové?“
„To, že jsem řekl-la?“ Zatvářím se zamyšleně. „Sama nevím, proč jsem to řekla.“
Dál už to nehodlal zřejmě komentovat, protože odešel a po několika minutách se vrátil s podnosem, na němž stály dva hrníčky. V jednom, jehož motiv mě přímo iritoval, byli totiž na něm dva andílci držící se za ruce(proboha…kde k tomu zrovna Harry přišel?), byla káva a v druhém, který měl podle dekora i podšálek, byl zelený čaj.
Podal mi hrníček a já jej decentně uchopil. Stejně, jako to vždycky dělávala matka.
Harry si mě podezřívavě prohlížel.
Tohle nevypadalo dobře.

„Kdo jste?“ Nadhodil najednou a proťal tak tíživé ticho. Málem mi to vyrazilo dech.
„Promiňte, ale nerozumím vám.“
„Kdo sakra jste?“ Zopakoval svůj dotaz a rukama se opřel o stůl, dívaje se tak na mě. Očima se přímo vpíjel do těch rádoby mých a na tváři se mu usadil dost nehezký výraz. Vypadal jako dravá zvěř.
Opět jsem se zatvářil nechápavě. Přece si nemyslí, že se tak snadno vzdám.
„Na to, že jste právě ztratila paměť a jste naprosto dezorientovaná, vypadáte až příliš klidně. Už jsem se setkal s takovými případy a všichni se rozhodně chovali více zmateně a hlavně byl v jejich očích vidět strach. Tak to vyklopte, kdo jste a co chcete?“
„Stále nerozumím. Proč bych měla být někdo, co něco po vás chce? Jak jsem vám řekla,“ snažil jsem se přitom vypadat jako ublížené stěně. „Opravdu si nic nepamatuji. Poslední, co vím je, že jsem byla na nějaké zahradě. Byli tam nějací muži v černém a pak taky to zelené světlo. Víc už nevím.“
„Nehrajte si se mnou. Víte, s kým máte tu čest? Jsem školený bystrozor. Pokud to nepůjde po dobré, půjde to po zlém a já to z vás dostanu. Podívám se do vašich myšlenek a vzpomínek a vůbec mě to nebude trápit!“ Zvýšil naškrobeně hlas a během chvíle se nade mnou tyčil jako bůh pomsty, tak, jak to vždycky dělával Severus Snape.
Harry, tohle mi nedělej. Tohle mělo jít po dobrém. Sakra, ale ono to vůbec nejde podle toho, jak chci já. Vůbec to nejde po Malfoyovsku.
Nečekaně syknu. V oblasti, kde by se mělo zračit mé démonicky černé znamení zla, to štípne a paží mi projede bolestivý žár. Pán zla volá své služebníky. Ke všemu ještě tohle. Co budu dělat? Teď babo raď, co mám dělat? Svět se proti mně spiknul.
„Pokud je to tedy takhle,“ vstanu a odložím hrníček s podšálkem na psací stůl. „Zřejmě bych měla odejít. Nechci dělat potíže,“ propíchnu Harryho smutným pohledem a udělám krok vpřed. Přičemž mě Harry najednou chytí za ruku zrovna v místě, kde má kůže žhne jako rozpálený uhlík. Znovu syknu, tentokrát už ale Harry pochopí, odkud vane vítr.
„Myslíš si, že si mě dostala? Máš mě předhodit svému pánovi? Tohle byla jeho past?“ Náhle mě pustí, protože mou kůži projede ještě bolestivější impuls podobající se aktu, kdy se studená zem setká s roztavenou lávou. Bolestí padnu na kolena.
„Stále netuším, o čem to mluvíte, pane Pottere!“ Prohlásím znovu rázně, hledě do země, a stále si stojím za svým.
Harry si ke mně dřepne a zlobně se zapíchne do mého pohledu, nedokážu uhnout. „Já ti neřekl, jak se jmenuji příjmením!“
Sakra!
Nasucho jsem polkl.
A je všechno v háji.